Řekněme „ano mobilitě“ namísto „pevnosti Evropa“

Ilustrační foto.

Výzva Caritas Europa u příležitosti Světového dne uprchlíků
Světový den uprchlíků si připomínáme v úterý 20. června. Vedoucí představitelé států a ministři zahraničních věcí států Evropské unie se v těchto dnech sejdou na jednání Rady Evropy a Výboru pro zahraniční záležitosti, aby se opět shodli na tom, že je třeba zadržet migraci za hranicemi Evropy.  Tato politika připomínající úsloví „sejde z očí, sejde z mysli“ však přispívá k tomu, že dál umírají a trpí desítky tisíc lidí.

Caritas Europa věří tomu, že lídři členských států EU stojí nyní před zásadní volbou. Buď budou pokračovat v již překonané a v důsledku neblahé migrační politice, anebo mohou probíhající tragédii zastavit a upnout síly k budování moderní, dynamické a přijímající Evropy. Jak řekl François Crépeau, zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva migrantů: „Tzv. migrační krize je výsledkem politiky. Omezování mobility lidí je součástí problému, nikoli jeho řešením.“

Pokusy členských států EU zastavit migraci jen ukazují na zjevné neplnění morální a právní povinnosti pomáhat lidem v nouzi. V celosvětovém měřítku 80 % uprchlíků zůstává na území rozvojových států. Členské státy EU však vybízejí tyto země, aby dělaly ještě více, namísto toho, aby s nimi sdílely zátěž. Jasným příkladem tohoto trendu jsou probíhající jednání o reformě neúspěšného Dublinského systému (první EU země, do které uprchlík vstoupil, je zodpovědná za vyřízení jeho žádosti o azyl), který je zaměřen převážně na kontrolu hranic, návratovou politiku a readmisní dohody. Politici se snaží zvýšit počty zamítnutých žádostí o azyl, protože věří, že tím u veřejnosti zajistí důvěru v evropský azylový systém. Takový přístup je však velice zavádějící. Nedávný průzkum ukazuje, že většina Evropanů (56 %) je ve skutečnosti nakloněna myšlence přijmout do své země více uprchlíků (více zde).

Potřeba připomínat i tato fakta je zásadní vzhledem k tragédii, která se odehrává ve Středomoří, které bylo donedávna spojováno hlavně s prázdninami a dnes se změnilo spíše v mořský hrob. Od začátku roku zemřelo při pokusu dostat se do Evropy již 1 650 lidí, v roce 2016 pak na moři zahynulo více než 5 000 obětí. Ale zdá se, že úmrtí těhotných žen, batolat a novorozenců, kterým se dá předejít, už evropské leadery příliš nedojímají. Místo toho se například v Itálii nevládní organizace, které na moři provádějí pátrací a záchranné operace, staly oběťmi nactiutrhačské kampaně, v níž byly politiky obviněny ze spolupráce s pašeráky lidí. Extrémně pravicové hnutí dokonce dokázalo během tří týdnů vybrat téměř 65 000 € na akci, která měla za cíl překazit záchranné operace neziskovek.

Politici napříč Evropou se obávají ztráty podpory svých voličů ve prospěch velmi hlasitých a ultrapravicových stran. I z tohoto důvodu obrátili svoji pozornost k rozvoji spolupráce se zeměmi původu migrantů a s transitními státy. V zásadě se dá říci, že návratová politika se stala hlavním receptem na řešení současné situace. Od Maltské deklarace, která byla podepsána v únoru 2017, se zintenzivnil výcvik lybijské pobřežní stráže a lybijské vládě, podporované OSN, bylo nabídnuto 200 milionů eur podpory. Jak ale může EU očekávat, že Libye bude schopná lépe „řídit“ migraci vzhledem k tomu, že v zemi zuří chaos a objevují se hojné důkazy o porušování lidských práv (včetně mučení, znásilňování, nucených prací a obchodu s otroky – více zde a zde)?

Tento rozpor podtrhl 21. května také vysoký komisař OSN pro uprchlíky Filippo Grandi, který důrazně upozornil na zhoršující se humanitární situaci a vyzval k propuštění uprchlíků a migrantů zadržovaných v nepřípustných podmínkách (více zde). Vzhledem ke své geografické poloze spolupracuje Itálie intenzivně s Libyí prostřednictvím několika dohod, a to i přes předchozí kritiku Evropského soudu pro lidská práva kvůli navracení uprchlíků do Libye, kde jsou vystaveni riziku mučení (více zde). 10. května vedla italsko-libyjská spolupráce k tomu, že libyjská pobřežní stráž zachytila v mezinárodních vodách loď s 500 lidmi na palubě a vrátila ji do Libye. Znepokojující svědectví o libyjské pobřežní stráži, která vyhrožuje migrantům a pracovníkům nevládních organizací se zbraní v ruce při operacích na moři, by měla vyvolat znepokojení.

Političtí činitelé EU však i nadále před těmito fakty zavírají oči a neustále navrhují plány, které udržují současný stav v chodu. Jedním z návrhů je tak například duplikování australského modelu, a to i přes tamní rozsáhlé porušování lidských práv, na které upozorňuje mnoho mezinárodních organizací. Podle tohoto modelu by lodě byly navraceny do severoafrických zemí, kde by byly zpracovány žádosti o azyl – což ale porušuje zásadu nenavracení a vystavení ohrožení (více zde). Dalším nápadem je duplikovat dohodu mezi EU a Tureckem. Rychlé prověření žádostí o azyl by se uskutečnilo v Itálii za podpory evropské mise, po níž by následovala buď relokace úspěšných žadatelů; případně okamžitý návrat těch, kterým nebyl status azylanta udělen.

Jako červená nit se všemi těmi to návrhy vine předpoklad, že migraci a na ni navázané pašování a obchod s lidmi se podaří omezit, pokud se se zvýší pravděpodobnost, že budou neúspěšní žadatelé obratem vráceni.  Je však čas, aby tvůrci politik pochopili, že budování tzv. „pevnosti Evropa“ migraci nezastaví. Žádné zdi, porušování lidských práv, pobřežní stráž ani hrozba návratu nezastaví zoufalé lidi v tom, aby hledali důstojný život v Evropě; bez ohledu na to, jak nebezpečný jejich pokus může být.

Neřízená migrace nepoklesne, dokud političtí představitelé nenavrhnou funkční bezpečné a legální cesty do Evropy a dokud nezačnou rozvíjet skutečnou rozvojovou spolupráci s nejchudšími zeměmi světa (bez podmiňování pomoci migračními opatřeními). Politici, kteří jsou v Evropě tvůrci rozhodnutí, nemohou očekávat, že bojem proti nelegální migraci, pašerákům a obchodníkům s lidmi zastaví nelegální migraci. Celý systém totiž zároveň udržují v chodu tím, že omezují většinu legálních možností příchodu do EU, včetně omezování práva na podání žádost o azyl. Nastal čas, aby byly politiky podloženy spíše důkazy a přesnými fakty, místo strašení a návrhů receptů rychlých řešení.

Evropa má morální povinnost a materiální prostředky na to, aby mohla přivítat, chránit, podporovat a integrovat lidi v nouzi. Existuje mnoho nástrojů k otevření účinných, bezpečných a legálních cest do Evropy jako jsou například humanitární víza, programy přesídlení, sponzorské programy, humanitární koridory nebo institut sloučení rodiny. V těchto neklidných časech může Evropa získat silné vedoucí postavení ve světě a podporovat spravedlivý a humánní svět skrze investování do moderní, dynamické a přátelské Evropy, která podporuje lidskou mobilitu místo stavění pevnosti.

V tom je budoucnost.

Leïla Bodeux, Caritas Europa


V Česku mizí
důraz na humanitu

V těchto dnech se v médiích objevila zpráva o zahájení řízení o porušení smlouvy proti České republice, Maďarsku a Polsku kvůli tomu, že se tyto země odmítají podílet na evropském projektu relokací. Státy na hranicích Evropy jsou neúměrně zatížené vyřizováním administrativy spojené s migrací a státy Visegrádské čtyřky vytrvale odmítají přijmout na své území lidi v nouzi. I političtí představitelé v Česku neustále spojují otázku přijetí uprchlíků s bezpečnostním rizikem a nemožností rozhodovat o tom, kdo na naše území přijde. Už ale nedodávají, že všichni žadatelé samozřejmě procházejí bezpečnostní kontrolou a EU státy mají možnost vybrat si, koho relokují - ČR má tedy teoretickou možnost přijímat pouze „pětičlenné syrské rodiny“, o kterých mluvil ministr Chovanec.

Ve veřejné debatě se postupně vytratil důraz na humanitu. Politici používají migraci jako nástroj strašení a politikum, na kterém sbírají body ve volbách, aniž by do debaty vřadili také myšlenku, že se debata nevede o balících slámy, ale o lidských bytostech. O lidech, pro které je často smrtelně nebezpečná cesta pořád lepší variantou řešení jejich situace, než zůstat v zemi postižené válkou, hladomorem nebo extrémní chudobou. Každý má právo pokusit se pro sebe a své děti vybudovat lepší život. A je nepřípustné, aby za tuto snahu byli lidé trestání a případně vystaveni ohrožení navracením do nebezpečných situací. Velkému počtu příchozích do Evropy nebude azyl udělen - to však neznamená, že by se s těmito lidmi mělo zacházet tak, jak se na hranicích pevnosti Evropa často děje.

Hysterická prohlášení politiků většinou neobsahují sdělení, že Česká republika má s integrací cizinců dlouholeté zkušenosti a že migranti, azylanti, uprchlíci i zahraniční pracovníci mohou být přínosem pro národní ekonomiku i kulturu. Na integraci cizinců se dlouhodobě podílí také Charita Česká republika, která se připojuje k morálnímu apelu na politické leadery. Budování zdí nikdy v historii problém dlouhodobě nevyřešilo; správnou cestou však může být znovu uvědomění, že tzv. migrační „krize“ se týká lidských bytostí - a i hledání jejího řešení by tak mělo být především lidské a humánní.